Tvrdí o sobě, že se řadí mezi absolutní nesportovce. Přesto česká dokumentaristka a režisérka Jana Počtová dokázala uspět na české i světové scéně se sportovním filmem K2 vlastní cestou. A letos přijala pozvání do poroty 26. ročníku Mezinárodního festivalu sportovních filmů Sportfilm Liberec.
Jano, diskuze kolem filmů s ostatními členy poroty byla velmi živá. Jste takovým diskuzím nakloněná?
Jsem velmi diskuzní typ. To je taková moje komplikující vlastnost. Ale nejraději se na filmy dívám rovnou s diváky. Tam cítíte to napětí. Jak je to baví, jestli se smějí, jestli odchází, nebo ne. Takže pro mě je tenhle koncept nový.
Při zasedání poroty v Liberci jste prozradila, že jste absolutní nesportovec. Opravdu je to tak vážné?
Ano. A je to o to zvláštnější, že jsem vystudovala základní sportovní školu. Ale tam moje sportovní kariéra zase skončila. Členství v porotě Sportfilmu tak beru jako výzvu.
Na svém kontě máte desítky cestopisů a přes šedesát dokumentů. A také jeden sportovní film. V roce 2020 jste se snímkem o horolezkyni Kláře Kolouchové bodovala nejen u nás na Sportfilmu, ale také na mezinárodní scéně. Co vás k natočení K2 vlastní cestou vedlo?
Mě baví výzvy. Myslím, že jsem typ člověka, který dopředu příliš neřeší, že něco nepůjde. A pak se tam najednou objevíte a zjistíte, že to musí jít. Že jiná cesta není.
V tomto případě bylo tou jedinou cestou absolvovat náročnou, 150 km dlouhou výpravu do základního tábora v nadmořské výšce 5 tis metrů. Jak jste to zvládla?
Je to tak. Netrénovaný člověk, který většinou nikam nechodí, se najednou zjeví v Pákistánu a pak musí jít. Pamatuji si, že jsme po tom pětidenním treku, kdy jdete ze tří tisíc do pěti, což je i součást aklimatizace, přišli do základního tábora. Nějak jsem se tam dotáhla. V té poslední fázi to bylo náročné, protože jdete ve sněhu a pořád do kopce a není tam vzduch. A jak jsem se tam zjevila, říká Klára: Tak to je skvělý, že jste tady. Vypadá to, že pozítří lezu na kopec. To jsem se složila.
Proč?
Říkala jsem si: Takže já tohle všechno absolvovala kvůli tomu, abych mohla natáčet den a půl? A tak jsem ještě ten den točila do jedenácti do večera. Protože jsem věděla, že to potřebuju. A protože v okamžiku, kdy začnete pracovat s kamerou, je to najednou něco úplně jiného a moc o tom nepřemýšlíte. Je tam zodpovědnost a to, že to má člověk rád. Takže překážky a únavu najednou nevidíte.
V řadě svých dokumentů se věnujete mezilidským vztahům a aktuálním náladám ve společnosti. Co bylo impulzem k natočení dokumentu, kde je nosným tématem právě sportovní výkon?
Baví mě mapovat proměny společnosti, které jsou v ten okamžik, kdy začnu natáčet, třeba ještě nepatrné, ale už se týkají velkého procenta lidí. A které ta většinová společnost ještě úplně rozumně nepřijímá. Baví mě vychytat ty věci od začátku a nějakým způsobem je třeba představit těm, kteří se v tom nevyznají. Přispívat k většímu pochopení toho, co se v té společnosti děje. V případě K2 jsem věděla, že nejsem schopná natočit sportovní film jako je třeba Free Solo. Na to jsme neměli prostředky a já to ani neumím. Věděla jsem, že se musím zaměřit na něco, co zvládnu a co je moje téma. Na to, co si myslím, že je v tom nosné. A pro mě se tam psal příběh ženy jako matky a všech peripetií, co s tím přichází.
Dokumentaristice se věnujete přes dvacet let. Je společnost v tématu ženy a její role stále svázána předsudky nebo se míra tolerance výrazně zvýšila?
Vždycky v životě nějaký posun je. Stejně tak ve společnosti. Starší ročníky stále mají tendence hodnotit negativně, ty mladší si to nepřipouští. A pak se dostanou do věku, kdy to začnou hodnotit negativně taky. Říká se tomu evoluce. Je to nezadržitelné a je správné, že to tu je. Asi každý rodič ví, že se říká, že nejlíp dítě vychováte, když vás brzy přeroste. Každá změna přináší klady a zápory. Já se na to snažím koukat otevřeně a podávat nějakou zprávu. Myslím, že je lepší nehodnotit. Že to ani není potřeba. My máme dneska všichni pocit, že musíme všechno porovnávat a na všechno si udělat nějaký názor. Ale někdy to stačí jenom žít.
